Nicholas začal s hudbou jako každé jiné dítě. Neustále dělal hluk, bubnoval na kuchyňský stůl a ladil svůj zpěv s matčiným fénem. Nicholasův otec rád vařil, a při nekonečném sobotním dopoledním vaření pouštěl na stereu hudbu, která pak formovala synův hudební vkus. Nicholasova první zkušenost s hudebním nástrojem byla s klavírem. S tím mohl fascinujícím způsobem interagovat - vytvářet fyzicky zvuk mohutný a zároveň plný jemných tónů. V devíti letech přišel Nicholas jednoho slunečného odpoledne domů, a překvapil ho černý kožený kufřík se stříbrnými přezkami - kufřík s trubkou. Od útlého věku byl Nicholas v hudbě velmi podporován, což bylo pro nalezení jeho hudebního hlasu klíčové.
V době, kdy vyrůstal v severním New Jersey, změnil teroristický útok na Světové obchodní centrum v roce 2001 životní dráhu celé jeho rodiny. Jeho rodiče, kteří po celou svou kariéru pracovali v New Yorku, v nastalé ekonomické krizi měli náhle méně práce, a tak se rozhodli pro radikální změnu. Přestěhovali se za většími příležitostmi do 5000 kilometrů vzdáleného Seattlu ve státě Washington. Stěhování tak daleko v Nicholasovi vyvolalo potřebu najít si nová spojení s ostatními, která nalezl v hudbě. V prostředí, kde se cítil propojen s vrstevníky, cítil se oceněn a užíval si sociální aspekt kolektivního uměleckého úsilí. Nicholas se zapojil do Seattle Youth Symphony Orchestra, který měl silně formující vliv na jeho hudební vývoj a pěstoval v něm lásku k přesnosti v hudebním vyjádření, lásku k jemné i velkolepé hudbě, a hlavně mu pomohl najít vnitřní motivaci k neustále snaze o dokonalost projevu.
Při hledání ještě větší motivace se Nicholas rozhodl následovat příkladu své rodiny, a ještě více riskovat při hledání nových příležitostí. V 16 letech vycestoval na rok na výměnný pobyt do České republiky. Nicholas, který znal pouze Dvořáka a Smetanu, své oblíbené skladatele, odjel za dobrodružstvím bez znalosti jazyka, bez rodinných vazeb a bez reálné představy o tom, co ho čeká. Hudba hrála během jeho výměnného pobytu opět zásadní roli. Jeho touha studovat hudbu byla důvodem, proč si ho vybrala jeho hostitelská rodina, a měla důležitý společenský aspekt, když mu umožnila sdílet emoce s ostatními navzdory jazykové bariéře. Jeho hostitelská rodina ho podporovala stejně jako jeho vlastní, Zajistila mu místo ke studiu pod vedením legendárního českého sólisty na kornet Miroslava Kejmara a plně ho seznámila s "vysokými" i "nízkými" formami hudebního umění v hlavním městě. Současně s tím, jak ho brali na Dona Giovanniho do první řady ve Stavovském divadle, kde měl premiéru sám Mozart, trpělivě dohlíželi v zázemí žižkovských punkových klubů, kde Nicholas a jeho kamarádi poprvé okusili teenagerskou nezávislost. Tato svoboda prožívat upřímnou a procítěnou hudbu jakýmkoli způsobem se stala základním principem Nicholasova přístupu k umění.
Po návratu do USA Nicholas dokončil střední školu v Seattlu, a v té době odehrál, jak sám říká, svůj nejsilnější hudební zážitek—Mahlerovu Druhou symfonii v Benaroya Hall. Po studijním obratu Nicholas pokračoval na Bostonské univerzitě, kde studoval pod vedením výjimečného českého historika Igora Lukeše. Nicholas pravidelně trávil prázdninové léto v České republice, kde příležitostně hrál, a dokonce dostal příležitost nahrávat se svou budoucí kapelou Condurango. Po dokončení studia Nicholas opět zariskoval a přestěhoval se do Prahy natrvalo. Nicholas pokračoval ve studiu, vyučoval na Karlově univerzitě a hudbu měl jako vedlejší přivýdělek. Ale stejně jako mnoha jiným lidem, i Nicholasovi pandemie COVID-19 ukázala, že jeho skutečným životním posláním je přesně to, co vždycky dělal—živé hraní s lidmi, které má rád.